Rodinné Konstelace

Hranice systému

•  Tyto hranice nás:

1. do jisté míry chrání – dávají pocit bezpečí (známé a předvídatelné prostředí zajišťující za určitých situací a podmínek nejlepší cestu k přežití)
2. omezují – v realizování vlastních životních cílů, v seberealizaci a objevování nových možností uspokojení duše, kdy fixují zažité traumatické obranné a kompenzační strategie, omezuji svobodnou volbu, upevňují a vytváří nové iluze a přeznačené vnímání hodnot, udržují prostředí pro opakované retraumatizace.

Svědomí jednotlivce v systému je pak v celém systému ukotveno formou nejrůznějších přesvědčení, zvyků a vzorců jednání v rámci virového typu myšlení, kterým je hodnotící myšlení (dualitní rozlišování na dobré a zlé, co je správné a co není správné), vázané na vnitřní identitu "postavy vnitřního soudce", resp. super-ega.
Co je tedy v souladu s hranicemi tohoto systému, je pak hodnoceno jako dobré-správné a je to potřeba bránit a co se vymyká hranicím je hodnoceno jako zlé, a co je třeba odstranit, bojovat proti tomu. Svědomí koriguje naše jednání, aby zachovalo naši příslušnost k určitému systému, ať je jakýkoliv. Svědomí není tedy rozhodně žádným božím hlasem, ale vždy odráží jen stupeň traumatického zapletení, od teoreticky žádného až po maximální, takže v rámci svého svědomí může člověk páchat lecos, a je často omluvou pro agresi (např. trestání dětí, válečné konflikty – obě strany bojují na základě svědomí a přesvědčení). Svědomí je otcem války. 
Hrdinové války bojují svědomitě a horlivě – s dětskou horlivostí – pro pocit neviny a nenasycené potřeby sounáležitosti a přijetí od rodičů, pak obětují vše. Hrdina je vždy dítětem. Všechny tragédie končí smrtí hrdiny.
Kdo následuje svědomí je svědomitý, ale často nebezpečně zlý vůči jiným systémům nebo proti tomu, co narušuje vlastní systém. Mír vzniká jen překračováním hranic vlastního svědomí. Dáváním dobrých rad druhým ve skutečnosti chceme, aby jednal podle našeho svědomí místo svého. Každá skupina má své svědomí – jiné svědomí máme dítě s matkou a jiné s otcem či sourozencem. Obecně svědomí dělá rozdíly, udržuje traumaticky přehozené priority a vyžaduje od nás rozhodnutí a prosté přijímání následků.
Svědomí nám brání si užít štěstí, prosperitu, zdraví, když nědo důležitý z našich předků zažíval opak, pak je jednodušší pro nevědomého člověka, nejít do boje proti této síle, ale zopakovat staré a bolavé zážitky a pocity předků a takto vyjádřit svou sounáležitost.
Tato traumatická dynamika v systému, nejen že hledá nejjednodušší cestu ke znovunabytí rovnováhy, ale hledá ji také na místech nejmenšího odporu, tedy přes nejslabší články v systému – tj. nejméně vědomé, utíkající od reality nebo nejmladší – tedy přes děti. Tyto oběti a ztráty je však nutno zase  nějak vyvažovat a kompenzovat a vzniká tak začarovaný kruh.
.