Tisk
Sdílet |

Jaký význam mají otázky na povolání (zaměstnání), mají snad povolání nějaká svá typická témata?

Ano, každé povolání (zaměstnání) má své typické téma či témata, tato témata vytvářejí náš profesní příběh, který je součástí našeho rodinného příběhu. Jde o to, že pokud tato témata dotyčný nezpracuje, tak si nebude moci plně užít ttoho, co mu povolání nabízí, často bude naopak zakopávat o různé překážky nebo energeticky neefektivně dotovat druhé, bude pro něj velkým úsilím a potenciálním vyčerpáním, bude se setkávat s různými problémy a zástupnými projekceni. To neznamená, že pak nemůže povolání dál vykonávat, ale může se teprve svobodně rozhodnout, zda v něm chce zůstat i nadále nebo si najít něco nového a pokud zůstane, tak to teprve může vypadat jinak, může více vytěžit ze svých schopností a nadání a bude dostávat i více ocenění od ostatních.

V zaměstnáních se navíc promítají a projevují naše nevyřešené problémy, systemická a traumatická zapletení, nejrůznější kompenzační, obranné a retraumatizační strategie, nevyřešené procesy separace.

Mezi nejčastější témata v zaměstnáních patří např.:

Tato profesní témata nám tedy někdy mohou pomoci zachytit témata rodinného příběhu, dokreslit příběh, ukázat směr pohledu na něj, pochopit pozadí traumat a některá předvídat (i když vždy individuálně ověřovat) a prozkoumat....

Chyták může být také v pocitu "záslužném poslání", to je velmi zákeřná a nebezpečná myšlenka ! - pokud člověk vnímá své zaměstnání jako poslání, navíc záslužné, tak je v tom procesu většinou hodně nevědomě a podle toho, to pak přináší důsledky (bez ohledu na třeba i úžasnost toho, co dokázal). V "poslání" je totiž skryté "musíš" a nesvoboda, tedy "oběť", což vykupuje pocit svatosti, někoho a něčeho lepšího, vyššího, spravedlivějšího a odpovědnějšího atd....vše, co lehtá tak příjemně všechny deficity našeho ega. Tato oběť pak pomalu ničí vlastní život a zdraví a život nejbližšího okolí (rodiny).

Další zmatek pak vyvolávají v životě motivy a nenaplněná přání předků, zejména přes linii žen, kde se předávají přes generace vytěsněné parazitické části-identity, se kterými je pak potomek zcela ztotožněn a říká jim "já" chci, toužím, dosahuji... problém je, že to je ale třeba matka či babička, která se tolik chtěla stát operní zpěvačkou, tanečnicí, lékařkou, cestovatelkou apod., ale z různých důvodů nemohla a svou část duše, která měla tuto potřebu, musela zcela vytěsnit. Potomek, který je nositelem této identity a má už odpovídající možnosti, tak pak jen realizuje tento cizí život, říká tomu můj život, žije v iluzi a na jeho skutečné potřeby a možnosti se vůbec nedostane.